Probudím se, svět je nějak tišší,
hodiny běží, ale čas mě neslyší,
v očích nosím všechny naše dny,
co zůstaly mezi „možná“ a „nikdy“.
Já znám ten strach, co neumí spát,
když člověk má moc co ztrácet, málo brát,
ale ty si byla světlo v každým pádu,
důvod věřit ještě dalšímu rázu.
A kdyby ráno už nepřišlo k nám,
řekni, že nelituješ… že mě pořád znáš…
Kdyby dnešek byl náš poslední čas,
nechci utíkat, chci zůstat v nás,
ne slávu, ne bohatství, ne další role,
jen tvoji ruku, co drží mě dole.
Ať svět ztratí barvy, ať přestane hrát,
s tebou se nebojím cokoli vzdát,
jestli jednou přijde poslední den…
chci odejít s tvým posledním úsměvem.
Měli jsme bouře, co lámaly sny…
Přesto jsme našli cestu zpátky my…
Tolikrát blízko tomu vše vzdát…
A přesto tě pořád chci milovat…
Když zhasnou světla… budeš tam?
I kdyby padal celý svět, tě neopouštím, to přísahám.
Nemusíme mít navždy před sebou,
stačí, že tuhle chvíli máme svou…
Kdyby dnešek byl náš poslední čas,
chci slyšet tlukot našich hlasů v nás,
a i když jednou všechno zmizí v tmách…
nech mi svůj úsměv…
svůj poslední úsměv…