Narodila jsem se do ticha zdí, bez odpovědí, bez objetí. Někdo mi vzal celé mé jméno, a pravdu schoval pod razítko jenom. Jedna máma plakala v tmách, druhá mě držela v náručí ve snech a lživých hrách. A mezi nimi malé dítě stálo, nevědělo, komu vlastně patřilo a proč se to stalo. Kdo mi vrátí můj první dech, hlasy mé rodiny ukrytý ve dnech? Kdo mi vrátí kus mé tváře, kterou systém schoval do kalendáře? Já nejsem chyba v archivech, nejsem číslo v cizích spisech. Byla jsem dcera dvou rozbitých žen, a hledám pravdu každý den. Říkali: „Zapomeň, už je pozdě…“ Jenže srdce nezapomíná nikdy tiše. V očích nosím cizí dětství, a pod kůží dávné svědectví. Kolik dětí ještě neví, kdo je v noci ve snech zebe? Kolik matek umlčeli, když jim děti navždy vzali? Kdo mi vrátí můj první dech, hlas mé mámy ukrytý ve dnech? Kdo mi vrátí kus mé tváře, kterou systém schoval do kalendáře? Já nejsem chyba v archivech, nejsem číslo v cizích spisech. Jsem dcera dvou zlomených žen, a hledám pravdu každý den. A přesto vstávám dál… za všechny děti beze jmen. Za ženy, kterým vzali hlas, za pravdu ukrytou v nás. Jednou se otevřou dveře, co roky drželo mlčení. A každé dítě uslyší: „Nebyla to tvoje vina, jen selhání lidí.“ Vrátím si svůj první dech, své kořeny ukryté ve snech. Už se nebojím pravdy tváře, ani starých zaprášených kalendářů. Protože nejsem chyba v archivech, nejsem stín v cizích spisech. Jsem dcera, co přežila bolest i lež… a konečně smí být sama sebou též.