Byl horkej červenec, prázdný ulice, stará kytara a sny bez hranice, neměl jsem nic, jen pár dobrejch vět, a pocit, že mi patří celej svět. Parta bláznů, smích až do rána, život chutnal jako zakázaná hra, nikdo z nás neřešil, co bude dál, jen jsem žil, jako bych všechno znal. To bylo léto, co nezmizí, v hlavě mi hraje dál bez repríz, slunce pálilo, já chtěl víc, mladej kluk bez map a hranic. A i když čas všechno mění nám, některý chvíle nosím dál sám, v srdci pořád slyším ten hlas — to nejlepší byl tehdy náš čas. První lásky, první pády, silný slova, malý zrady, utíkal jsem za tím, co jsem chtěl, i když jsem často nevěděl. Noci dlouhý, město bez spánku, život psal svůj příběh po stránkách, a já měl pocit, že nic neskončí, že celý svět mi leží u nohou. To bylo léto, co nezmizí… Dneska už vím, jak čas umí brát, ale ty chvíle nejdou vymazat, když zavřu oči, pořád tam jsem — mladý kluk se svým vlastním snem. To bylo léto… co nezmizí… a ve mně bude žít dál…