Probudím se, svět je nějak tišší, hodiny běží, ale čas mě neslyší, v očích nosím všechny naše dny, co zůstaly mezi „možná“ a „nikdy“. Já znám ten strach, co neumí spát, když člověk má moc co ztrácet, málo brát, ale ty si byla světlo v každým pádu, důvod věřit ještě dalšímu rázu. A kdyby ráno už nepřišlo k nám, řekni, že nelituješ… že mě pořád znáš… Kdyby dnešek byl náš poslední čas, nechci utíkat, chci zůstat v nás, ne slávu, ne bohatství, ne další role, jen tvoji ruku, co drží mě dole. Ať svět ztratí barvy, ať přestane hrát, s tebou se nebojím cokoli vzdát, jestli jednou přijde poslední den… chci odejít s tvým posledním úsměvem. Měli jsme bouře, co lámaly sny… Přesto jsme našli cestu zpátky my… Tolikrát blízko tomu vše vzdát… A přesto tě pořád chci milovat… Když zhasnou světla… budeš tam? I kdyby padal celý svět, tě neopouštím, to přísahám. Nemusíme mít navždy před sebou, stačí, že tuhle chvíli máme svou… Kdyby dnešek byl náš poslední čas, chci slyšet tlukot našich hlasů v nás, a i když jednou všechno zmizí v tmách… nech mi svůj úsměv… svůj poslední úsměv…