Dostal jsem se náhle k louce uprostřed lesa. Tam se páslo pět srn a srnců, úplně jako v nějaké pohádce o vílách, které tančí na paloučcích – nebo ještě lépe jako elfové v Shakespearově Snu noci svatojánské, avšak zde za bílého dne. Náhle jsem si živě představil, jak si ty srny zpívají potichu pro sebe jako Shakespearův elf: Přes hory, přes doly, přes trní hlohů, po lukách, po polích, toulat se mohu, Přes hory, přes doly, přes trní hlohů, po lukách, po polích, toulat se mohu, přes oheň, přes vodu, tancovat dovedu. přes oheň, přes vodu, tancovat dovedu. Přes hory, přes doly, přes trní hlohů, po lukách, po polích, toulat se mohu, Přes hory, přes doly, přes trní hlohů, po lukách, po polích, toulat se mohu, přes oheň, přes vodu, tancovat dovedu. přes oheň, přes vodu, tancovat dovedu. Chvíli pozoruji jejich ladné pohyby a aniž by si mě všimly, rozhrnuji opět opatrně zelený závěs opony ze smrkových větví a mizím v lese tiše jako duch Oberon, nebo jako herec, jenž nedopatřením vstoupil na jeviště mimo svůj výstup. O jednom loži jenom z kvítí vím, šípkové růže tam co baldachýn se nad mateřídouškou klenou tiše, tam na fialky a petrklíče se Titanie v noci uloží, zmožená tancem, vůní, rozkoší. O jednom loži jenom z kvítí vím, šípkové růže tam co baldachýn se nad mateřídouškou klenou tiše, tam na fialky a petrklíče se Titanie v noci uloží, zmožená tancem, vůní, rozkoší. O jednom loži jenom z kvítí vím, šípkové růže tam co baldachýn se nad mateřídouškou klenou tiše, tam na fialky a petrklíče se Titanie v noci uloží, zmožená tancem, vůní, rozkoší. O jednom loži jenom z kvítí vím, šípkové růže tam co baldachýn se nad mateřídouškou klenou tiše, tam na fialky a petrklíče se Titanie v noci uloží, zmožená tancem, vůní, rozkoší.