Potkala jsem tě tam, kde končí den, kde světla města ztrácí svoje jména ven. Měl jsi oči plné bouří, tichý chladný klid, a hlas, co uměl člověka rozbít i uzdravit. „Pojď se mnou, noc všechno schová,“ já slyšela pravdu tam, kde byla jen slova. Pod botami prach a nad námi tmavé nebe, nevěděla jsem, jestli hledám cestu… nebo tebe. Nikdy jsem nesliboval ráje bez vad, jen pár ztracených snů a nedokončený pád. Nosil jsem v kapsách stíny starých vin, a úsměv člověka, co dávno není nevinný. Ty ses smála, jak když neexistuje strach, jak když růže nemají trny v květech ani v hrách. Ale noc znala věci, co jsme neřekli nahlas, a měsíc zapisoval každý náš krok do prázdných tras. Tam kde divoký růže spí, láska neprosí, jen zraní. Krásná jako oheň v dešti, krutá jako pravda mezi dveřmi. Tam kde divoký růže spí, ztrácí se jména, sny i dny. Dva hlasy v jedné temné větě, dva cizinci v jednom světě. Začala jsem vidět praskliny v tvých větách, tajemství ukrytý v unavených detailech. Tvoje ruce byly teplý, ale pohled studený, jak dopis bez podpisu… navždy nedočtený. Chtěla jsem tě chápat víc než vlastní strach, věřit, že pod popelem ještě hoří vztah. Ale některý srdce neumí zůstat, jen bloudí tmou a učí druhý padat. Měl jsem říct, že nejsem člověk na klidný konce, že moje láska bývá ostrá jako zima v prosinci. Neuměl jsem držet štěstí v otevřených dlaních, vždycky mi proklouzlo mezi tichem a přáním. A ty si byla světlo, který přišlo pozdě v noc, krásnější než všechno, co jsem chtěl mít moc. Ale některý příběhy jsou psaný bez slitování, i když v nich dva lidi pořád hledají zachránění. Tam kde divoký růže spí, láska neprosí, jen zraní. Mezi krásou a mezi pádem, šli jsme dál proti vlastním radám. Tam kde divoký růže spí, noc nás drží pod křídly. Ať jsme vinni nebo ztracený, v těch růžích budeme navždy skrytý. Řekni mi, byla jsem jen sen? Jen další jméno v tvým seznamu změn? Ne… byla jsi píseň, co neumím umlčet, rána, kterou neumím převléct do vět. Tak proč má láska chutná po odchodech? Protože některý duše se najdou… jen aby se navždy ztratily v sobě. Tam kde divoký růže spí, ještě slyším tvoje dýchání. Jako ozvěna starého hříchu, jako modlitba ztracená v tichu. Tam kde divoký růže spí, čas už naše stopy nespraví. Ale noc si nás bude pamatovat dál, dva stíny, co se milovaly… a příliš pozdě přestaly hrát.