Po kamenných stezkách kráčí čas, vítr nese dávný hlas, skály tu mlčí stovky let a střeží příběh dávných cest. Tráva se třpytí ranní rosou, slunce jde krajinou bosou, dotýká se starých stěn, kde dávno utichl běh dní. Uprostřed skal hoří oheň, plameny tančí jako kdysi, jiskry stoupají k hvězdám výš, jak ozvěny dávných nocí. Tam, kde dávný čas ještě bdí, kde noc svá tajemství tiše skrývá, oheň praská, hvězdy září nad skalami dál, a celý svět se náhle ztiší. Tam, kde kámen paměť má, a vítr staré příběhy zná, v tom čarovném tichu víš, že sem už navždy patříš. Stíny se lámou o kamení, den se v šeru pomalu mění, něco starého tiše vstává, co jméno nemá a přetrvává. Hvězdy planou nad útesy, noc je hlubší než všechny sny, a oheň kreslí do skal tvář prastarých tichých stráží. Tam, kde dávný čas ještě bdí, kde noc svá tajemství tiše skrývá, oheň praská, hvězdy září nad skalami dál, a celý svět se náhle ztiší. Tam, kde kámen paměť má, a vítr staré příběhy zná, v tom čarovném tichu víš, že sem už navždy patříš. A když noc obejme celý kraj, plamen zůstává jako stráž, mezi snem a skutečností dýchá věčnost bez otázek. Tam, kde hvězdy cestu znají, skály ticho ochraňují, oheň svítí do věků dál, jako pradávný signál. Tam, kde čas už vládu nemá, srdce tiše vzpomíná, v tom čarovném místě snů žije svět, co neumírá.