Byl letní večer, světla kolem nás, já chtěla utéct, ty si mě našel včas, v očích měl jsi něco, co nešlo skrýt, a najednou jsem chtěla chvíli žít. Lidi říkali: „Tohle dlouho nevydrží,“ že sny se lámou rychle, než se rozední, ale tvoje ruka našla tu mou, a strach se ztratil někde za tmou. A když celý svět nám zavřel dveře, já věřila víc tvému pohledu než všem. Pojď, napišme náš příběh mezi hvězdy, tam, kde čas se zastaví a nic nás nezmění, utíkej se mnou tam, kde láska nemusí se skrývat, kde můžeme být jen sami sebou a dál snít. A jestli přijde bouře, budu stát vedle tebe dál, i kdyby celý svět nám tisíckrát něco bral, protože některý city neumí jen tak odejít… a náš příběh ještě neskončil. Déšť na oknech a tichá noční hra, město spalo, ale ne my dva, smích mezi větami, co nešly říct, někdy stačí jeden člověk víc. Nechci pohádku bez chyb a bez ran, jen někoho, kdo zůstane, když přijde pád, tak řekni, že se neztratíš v davu, a já půjdu s tebou dál. Pojď, napišme náš příběh mezi hvězdy, bez konců z filmů, bez prázdných scén, protože já už dávno našla domov, když vyslovíš moje jméno jen…